Technické parametry vlaků TEE
Aby byly vůbec nové vlaky schopny konkurovat letecké a automobilové dopravě, musely nabídnout rychlost a pohodlí. Podmínkou tak bylo, že vlaky nabízely konfort cestování 1. třídy,cestovní rychlost vyšší než u běžných rychlíků a různé další doplňkové služby.
Také musely odpadnout výměny trakčních vozidel na hranicích, což jízdu značně zdržovalo. V době zahájení provozu těchto vlaků byla však elektrizace železnic v Evropě teprve na počátku, a tak se jako nejrozumnější řešení jevilo využít moderních rychlých motorových jednotek.
Nutno bylo také sjednotit různé technické parametry vozidel v jednotlivých zemích a poté také jízdní řády pro mezinárodní provoz. Proto byly na zasedáních Komise pro TEE v letech 1954 a 1955 stanoveny následující konkrétní požadavky na technické parametry vlaků této sítě:
- 100 až 120 míst pro sezení v 1. třídě, sedadla čalouněná a maximálně tři v jedné řadě,
- vozy s oddílovým uspořádáním nebo se střední chodbičkou (velkoprostorové), které měly mít uspořádání sedadel 2+1,
- vlaková kuchyně,
- vozidla s vysoce klidným chodem a rychlostí až 140 km/hod na rovině a 70 km/h do stoupání až 16‰,
- jednotky vybavené automatickými spřáhly Scharfenberg,
- maximální nápravové zatížení 18 tun,
- jednotný systém vzduchotlakové brzdy,
- vnější nátěr vozidel v kombinaci barev červené a krémové s umístění symbolů vlaků TEE.
Nicméně ani přes tyto technické podmínky nebylo jednoty dosaženo úplně. Některé soupravy totiž jezdily s klasickými nárazníky, nikoliv s automatickými spřáhly, lišil se také způsob obsluhy cestujících jídlem. Některé správy jej donášely na místo, jinde si cestující musel dojít do jídelního vozu. Nevýhodou těchto vlaků pak bylo, že měly pouze omezenou přepravní kapacitu pro zavazadla cestujích.
V podmínkách také nebyly stanoveny některé technické parametry vozidel jako použitý systém topení, větrání nebo klimatizace, která tak byla zprvu standardem jen u některých, zvláště německých nebo švýcarsko-nizozemských, vozidel. K těmto problémům docházelo proto, že cílem nebyla úplná unifikace systému vlaků, ale spíše jednotnost vzhledu a poskytovaných služeb.
Pro dodržené předepsaných podmínek byla každá zúčastněná železniční správa požádána, aby ze svého dosavadního vozového parku vyčlenila nebo nechala nově vyrobit odpovídající vozidla. Nejkratšími jednotkami byly italské dvouvozové jednotky řady ALn 442/448 a francouzské RGP 825, nejdelšími pak byly německé jednotky VT 11.5 a švýcarsko-nizozemské DE/RAm, které nabízely až 12 vozů.
Zdroj: Wikipedia
Send to Kindle
